Poslední zářijový den roku 2023 jsme se vydali na menší výpravu do Chebu. Předpověď hlásala krásné počasí, tak nic nebránilo tomu, abychom ráno nasedli do vlaku a s přestupem v Chebu jsme dojeli až na zastávku Cheb-Skalka.
Odtud jsme se vydali velmi pomalým krokem směr rozhledna. A protože jsme tak nějak městské děti, tak nás hned na začátku zaujala domácí zvířata. V blízké zahrádce bylo plno slepiček (i kohoutků), kachen, hus, dalších neidentifikovatelných turů a také pejsek. Pokusili jsme se navázat kontakt, ale nějak tu drůbeží řeč ještě nedáváme. Pokochali jsme se tedy a vyrazili dál.
Cestou jsme hráli několik drobných her, ale hlavně jsme si hodně povídali. A hlavně, HLAVNĚ, jsem konečně po několika letech mohl zažít to kouzelné: „Už tam budem?“ A také: „Je to ještě daleko?“ nebo třeba: „Jak dlouho ještě půjdeme…?“ Prostě ráj otázek pro mé odpovědi. :o) Dan s Tedýsem se rozhodli, že pro jistotu vezmou už několik stromů cestou, abychom si měli na čem rozdělat ohýnek. Nedbali mých rad, že je ještě brzy a poctivě táhli větve a stromy s sebou dál. Přešlo je to asi tak 100 metrů od cíle, kdy to odhodili na louku / do lesa. Nicméně jsme se připravili i na opékání, a tak jsme si našli a uřízli proutky, na kterých si budeme buřtíky opékat.
Po několika hodinách (úsměv) jsme konečně dorazili k cíli. Tedy k Bismarckově rozhledně. Zde jsme strávili takové dvě hodiny určitě, možná i více. Během té doby jsme několikrát vyšplhali na rozhlednu a zase dolů, prověřili své znalosti o přírodě na instalovaných rébusech kolem rozhledny, vyzkoušeli, jak daleko skáčeme a jaké zvířátko dosahuje stejných výkonů. No na jelena s 11 metry fakt nemáme. Ani k zajícovi jsme se nepřiblížili. Spíš to byl skokan, veverka…
To už jsme ale i na krajíčku v lese sesbírali nějaké klestí, větvičky a větve, nějaký ten klacík a začali připravovat ohniště. Když už plameny opravdu olizovaly všechny klacíky v ohništi, vytáhli jsme buřtíky (špekáčky) a děcka také domácí klobásky, které si nad ohněm opékali. K tomu si donesli samozřejmě chlebík, ale také barbecue omáčku. Bylo vidět, že jim pečená uzenina hodně chutná. :o)
Pak jsme ještě nějakou dobu blbnuli kolem rozhledny, házeli si s míčkem, hráli si na prolejzačku kolem rozhledny (ve stylu, kdo nespadne, smí se s námi vrátit) a dojídali poslední zbytky. Vzhledem k pozdnímu času jsme se pomalu balili a chystali se vyrazit zpět. To už jsme věděli, že se nestihneme vrátit na čas, tak jsme dali vědět domů. A to jsem ani netušil, že přijdou další oblíbené otázky, na které jsem už také zapomněl: „Odpočineme si?“ „Uděláme pauzu?“ „Sedneme si tady chvíli?“ Nebo třeba důležité informace jako: „Mně bolí nohy…“ Zkrátka a dobře všechno, co k výpravě také patří.
No došourali jsme se na nádraží Cheb-Skalka včas a ještě nám zbylo asi 25 minut do odjezdu vlaku. Tak jsme pomocí kamenů rozbíjeli skořápky oříšků, které jsme ráno nasbírali v Chebu, když jsme čekali na přípoj. Vlak přijel, my nasedli a čas na přestup v Chebu jsme zaplnili opět sbíráním oříšků, ale také na nákup nezbytného cukru (koblížků) a pití, které jsme už po celém dni neměli.
Myslím, že to byl príma den, který jsme si skvěle a vtipně užili. Zasmáli jsme se, zahráli si hry, najedli netradiční manou a ještě viděli kousek té naší krajiny. Tak snad nás příště bude více. Naviděnou.
